Před pěti lety zemřela moje bývalá švagrová, její odchod mne velmi zasáhl. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že se něco takového stane. Obzvlášť, když odchází mladá žena – bylo ji 46 roků, když zemřela. Odešla 1. 4. a to opravdu nebyl apríl. Před jejím odchodem jsem ji pravidelně navštěvovala, koupila jsem velmi kvalitní odšťavňovač, lisovala jsem jí zeleninové šťávy ve speciálním složení, proti rakovině s vírou, že nad nemocí zvítězí. Bohužel se nestalo, odešla z tohoto světa.
Než odcházela do nebe, měla potřebu mi sdělit v jaké finanční kondici se nachází. Nechtěla jsem s ní mluvit o její situaci, věřila jsem, že k jejímu odchodu nedojde. Poprosila jsem ji, aby mi vše, co mi chtěla říct a já nechtěla slyšet, psala. Požádala mne, abych se postarala o její dceru, kdyby náhodou odešla dřív než dcerce bude 18 roků. Vidím před sebou jako dnes, jak sedí v nemocnici na posteli se zdviženým ukazováčkem a říká: „Ty jsi mi slíbila, že se o dcerku postaráš.“
Svůj slib jsem splnila.
Volali mi z nemocnice, že moje milá odešla 1. 4., byla jsem se s ní dopoledne rozloučit, nemocnice mne upozornila, že se blíží její konec. Volala jsem dcerce, kamarádce a kolegyni z práce, kterou měla. Měla jsem potřebu tam nebýt sama, potřebovala jsem sílu a oporu v tak náročné situaci. Dcerce jsem musela sdělovat všechny velmi těžké a smutné události, které od odchodu maminky postupně vycházely na povrch. Bylo ji 17 roků. Zařizovala jsem pohřeb, do nemocnice jsem si jela pro její osobní věci a řešila otce, který se o dcerku nikdy nestaral tak, jak by se otec starat měl. Bylo mi velmi těžko.
Úmrtí v rodině je velmi náročná událost, která potřebuje hodně sil. Dobré je, když na takovou událost nejste sami. Nedokázala jsem vybrat oblečení na pohřeb, neměla jsem sílu. Pomohla mi kolegyně mojí milé z práce. Nedokázala jsem si na sebe obléct černé oblečení, potřebovala jsem jinou barvu než černou. Potřebovala jsem samu sebe povzbudit k velké síle a odvaze, abych vše zvládla. Dcerka se mi zhroutila, najednou jsem o ni měla ještě větší strach než o vlastního syna. Přestěhovala se ke mně, nemohla v bytě po mamince bydlet sama.
Postupně jsem se do jejího bytu vracela, nacházela jsem různé písemné zprávy, které jsem si skládala tak, abychom zachránili byt dcerce a 3 pejsky, které doma měly, přesně tak, jak by si přála.
Přiznávám, že celá událost byla pro mne psychicky velmi náročná . Zlobila jsem se na ni a ptala se jí proč zrovna já… musím opět řešit tak náročné situace. Měla jsem v té době svých mnoho problémů, které jsem současně musela řešit.
Věděla, že to dám, proto jsem to byla já. Dnes už odpověď znám. Vybrala si mne.
Tuto životní zkoušku jsem zvládla, děkuji za tuto zkušenost. Dnes a s odstupem času jsem za tuto zkušenost velmi vděčná, mám radost z dcerky, která žije krásným a šťastným životem. Má skvělého muže po svém boku. Pravidelně se navštěvujeme, těším se, až jednou bude mít děti a já s nimi budu trávit čas. Budu jim babičkou. Událost kterou jsem musela řešit mi tak nějak automaticky spustila autopilota. Postupovala jsem přesně podle vedení z vesmíru. Šla jsem postupnými kroky až do konce této náročné zkoušky. Nepochybovala jsem ani na vteřinu.
Díky mé nesmírné vnitřní síle, vůli a odhodlání jsem tento úkol zvládla.
Každá náročná událost v našich životech nám naši duši posílí, má pro nás hlubší význam a smysl. Odpověď na tuto událost většinou získáme, jakmile celou událost zvládneme, stane se z ní zkušenost a díky takové zkušenosti jsem opět o kousek silnější.
S odvahou a odhodláním jděte i do složitých situací, výsledek vás nesmírně obohatí a duševně uzdraví. Nebojte se. Je přirozené, že se zlobíte. Je přirozené, že máte strach a vztek. Je naprosto přirozené, že pláčete, když se cítíte zcela vysíleni. Výsledek má obrovský přesah.
Uvědomuji si, že smrt je přirozenou součástí našich životů. Smutek, slabost i pláč potřebují určité množství času a máme právo si zvolit tolik času, kolik cítíme. Stejně jako radost, veselí a úspěch prožíváme nějakou dobu. Není slabostí, když si od okolí odpočineme, najdeme si prostor pro svou samotu a pro svůj klid. Cítím, když potřebuji kontakt s lidmi, stejně jako cítím, když potřebuji samotu. Nějaký čas jsem o mé zkušenosti se smrtí nedokázala mluvit, potřebovala jsem čas.
S mým mužem se bavíme jak bychom si přáli, aby to vypadalo, až jednou zemřeme. Zajímavé je, jak máme rozdílný pohled na tuto událost. Přeji si málo smutku až jednou odejdu, mám pocit, že smutku máme kolem sebe mnoho, není třeba další přidávat. Zavzpomínejte na radostné a veselé chvíle se mnou, až jednou nebudu. Odpusťte všechny moje nedostatky. Nepřeji si odpočívat na jakémkoli hřbitově. Hřbitov mi připomíná panelák plný lidí a hluku. Moje místo odpočinku je ve voňavém lese, v mechu a jehličí, tam budu sama, v klidu odpočívat . Nechci žádné poplatky za hřbitov. Poplatků za náš život platíme víc než dost. Nechci žádnou povinnost a starost, přeji si zapálit svíčku vždy, když si na mne někdo vzpomene, to mi stačí. Nechci žádné vyřizování a starost o hrob. Chci svobodu, klid, mír a radostnou vzpomínku s láskou ke mně, až jednou….
